Když se nad tím zamyslíme, určitě nenajdeme nikoho, kdo by byl celý život skálopevně zdravý. Každý aspoň někdy onemocní a trpí. Někdy za to mohou baktérie, někdy viry, někdy třeba nepřízeň počasí nebo zranění, někdy se s nějakým zdravotním problémem už narodíme a někdy se v nás něco porouchá až během života, ale každý někdy nějaký problém má. A když ho má, musí se léčit a vyléčit.
Někdy zvládneme léčbu sami. Zůstaneme doma a vyležíme to v posteli, nebo třeba taky normálně dál chodíme do práce a přechodíme to. Někdy tím sice riskujeme, že se náš stav zkomplikuje, ale někdy to stačí.
A když si s tím neporadíme sami, chodíme po doktorech. Vezmeme si v práci volno a jdeme třeba k praktickému nebo obvodnímu doktorovi a někdy třeba i ke specialistovi. Někdy navštívíme ordinaci a odneseme si odtud prášky, někdy nás odvezou a zavřou rovnou do nemocnice, to když je to opravdu vážné.
A ať tak nebo onak, vždycky se dělá to, co nám pomůže nebo co by nám mělo pomáhat. Nemoci totiž nejsou vůbec příjemné, není to něco, po čem by normální lidi nějak extra toužili. Každý se radši nemocem vyhne, když může. Kvůli nemocem nám není příjemně, kvůli nim trpíme a jsou věci, které kvůli nim nemůžeme dělat a naopak činnosti, které se musí, i když nám nejsou příjemné.
Zdraví je totiž něco, co my lidi chceme mít. I když si někdy počínáme tak, že si ho i vědomě poškozujeme. A ignorujeme to, nic s tím neděláme. A pak proklínáme osud, když nám najednou přestane být dobře.
Není zkrátka nad to, když jsme zdraví. Protože za jistých okolností sice marodíme rádi, ovšem to jedině tehdy, když se chceme vyhnout práci a zůstat doma. A v takové situaci vlastně taky nechceme marodit a obvykle ani nemarodíme. Ale jenom simulujeme. A simulování je ta jediná nemoc, která nám může dělat kdykoliv dobře. Pochopitelně proto, že nejde o žádnou nemoc.
